OK(N)O » básničky » myšlenky » deník

18.06.2007
PŮLNOČNÍ SLUNCE STOUPÁ

Nuže, nastal okamžik, kdy vyrážím na cestu za svým půlnočním sluncem.

Nad mou hlavou jsou mraky těžké a temné. Stojím sám na útesu nad městem a dívám se na poslední paprsky zoufalého slunce, které se odrážejí od oken věžáků. Dívám se a hodnotím co bylo a jen díky tomu se vyhýbám tomu, co bude.

Brát v kostce život je pěkná blbost, jenomže se naneštěstí zdá, že k tomu jsem jako člověk už nadobro odsouzen. Úsvit mě má plnit novou nadějí a nadšením. A já místo toho vítám soumrak. Nic nového pro člověka, který žije v této době a nedokáže vnímat radost, protože má v očích smrt.

Začalo to před nějakým časem a postupně se to vplížilo do duše. Vsáklo se to pod kůži a usídlilo se to tam jako virus. Jako nekonečná bolest a (paradoxně) opojná moc. I když si to člověk nepřipouští, věří si a říká si, tohle zvládnu, je to jen další klacek na cestě života, jen další hora...

Čas pomalu sype svůj písek na cesty a člověk najednou zjistí, že ta hora je větší než čekal a přesto ji zdolal snadněji, než předpokládal. Jenomže na druhé straně zjišťuje, že tenhle přechod hor si vybral svou daň. Náhle bolestivě ví, že chyby se nedají vzít zpět a že se nedají ani nahradit.

Dobrá... postavme se tomu čelem a řekněme si, že tenhle pohár vína je hořký už od samotného začátku. Pravdu nelze obelhat. A přesto, že je pomalejší než lež, vždy se nakonec dostane do všech míst. A naneštěstí i tam, kde není vítaná.

Znovu se dívám jak pro dnešní den slunce v oknech umírá a za krk mi dopadly první ledové slzy nad jeho dnešní smrtí. Do tváře se mi opřel vítr a já rozpřáhl ruce. Ještě chvilku jsem svobodný! Ještě žiju a budu tedy věřit, že ta cesta je moje a že po ní mám jít. Otočil jsem se zády k městu a vyrazil v sílícím dešti do lesa. Staré babky říkají, že je začarovaný, ale co je nám do pohádek. Kolik toho je pravda? A kolik toho se nám může zdát směšné...

Jdu za svým půlnočním sluncem... Jdu do krajiny stínů a říkám si, že Laura byla krásná a David statečný. Tajně sám doufám, že budu jako oni, ale těžko se můžu rovnat někomu tak velkému...

wizy

Mé veliké díky pro Rostíka!!!

25.06.2007
Dlouhá cesta vzhůru

Můj život v alegoriích a metaforách...

Les je temný a studený. Soumrak přišel rychle a zhoustl v temnotu. Prodírám se mokrou nocí do hlubin začarovaného lesa a směju se, že doufám v naději. Jenomže naděje mě opustila společně se Sandmanem. Oba jsou v prachu bláta kdesi za mnou.

Jak zvláštní. Člověk si říká, že žije anonymně a že se nemusí bát. A přece to nakonec tak vždycky dopadne. Sedí ve stínu zatuchlého domu a pokradmu píše do řádek samé alegorie a metafory. Být upřímný je krásná věc, a ještě krásnější je nemít strach. Jenomže vždycky se nakonec něco zhatí a pak... pak... pak... opakuje stejná slova a stejné postupy.

Ano. Vesmír je krásné místo pro život. Ale k čemu je život, když si ho člověk nemůže užít. Můžu si říkat: život je takový, jaký si ho udělám. Ale ruku na srdce... Někdy se snažíme sebevíc a stejně to nikam nevede. Někdy máme talent, ale nikdy nedostaneme šanci ho předvést a vypustit. Pak se náš život podobá malé kleci, ve které běhá lapený talent. Zoufale mlátí do mříží jako zvíře v panice, ale nedokáže se dostat ven.

Tehdy... tehdy nastává okamžik, kdy se naše sny změní v hořkost a síla života v nenávist. A právě v té chvíli přijde na řadu pak... Pak člověk nedělá nic víc, než že se toulá a jakoby přestává žít.

Proto jsem na cestě. Proto jsem v téhle bouři v tomto temném lese. Prodírám se temnotou a říkám si, že takhle je to nejlepší. Utíkám pryč od lidí do svých alegorií a metafor. Vzpomínám na každou moudrost ve všech příbězích, které jsem četl a dělám, že jsem je prožil.

Les houstne. Mám pocit jako by to byl živý tvor. Je plný stromů, které jako by se na mne tlačily ze všech stran. Jako by jich přibývalo. Nedělám si hlavu s tím, zda mě někdo uvidí. Žádná ostražitost není potřeba. Peklo si nesu s sebou a to mě asi ochrání bezpečněji než cokoliv jiného. A právě v této chvíli jsem zakopl o šlahouny ostružiní. Z nadávkami padám do mokré trávy a...
... to ticho mě spoutalo bezpečněji než lana. Les kolem je mokrý a neuvěřitelně tichý. A jak už to tak bývá, strašidelný. Prudce si sedám a téměř panicky se rozhlížím po temnotě (zdá se mi to anebo les skutečně světélkuje), která se najednou nezdá temná, ale spíše složená z tmavých stínů, které se převalují... a žijí. Něco mě sleduje. Jsem si tím úplně jistý...

Právě začala má cesta vzhůru....

Wizy

Mé veliké díky pro Rostíka!!!

28.06.2007
Krátký pád

Okamžik, kdy na čas končí příběh a začíná život.

Nepřirozené ticho. Mám pocit, že mi v uších bije zvon srdce. Snad za tím stromem vpravo se skutečně něco krčí. Možná je to stejně vyděšené jako já. Možná je...

Je to jen prázdný les a má vlastní touha, zlost a žal kreslí na stěny mé fantazie příběh. Příběh který sním, ale nemám dost odvahy ho žít. Je to okamžik postavení se a nahlédnutí do nitra sebe samotného a zjištění, že vysoké zdi mé cely jsou jen stíny toho, co jsem kdy viděl. Cítím se uvnitř opuštěn a vykořeněn. Jenomže ve skutečnosti to většina z nás.

Den co den vyráží spousta z nás do práce a pozdě se z ní vrací. Už ráno jsou naštvaní, že musejí vstávat a jít. Sprcha, hrnek horké a přeslazené kávy, cigareta a pak už spěchají na vlak nebo na autobus. Anebo nastartují svá auta. Den co den stejná vlna nechuti jak ten vlak je špinavej a zase má zpoždění. A to ještě kolega dorazil pozdě, protože autobus nedorazil včas, jelikož jsou silnice plné aut a naštvaných lidí...

A všichni ti lidé svou práci dělají protože musí a vylejou si vztek na ostatních a vlna zloby se přelévá z místa na místo od rána do večera a ani o víkendu nezůstane klidná, protože to zase všichni doháníme, co jsme v týdnu nestihli. Už téměř nikdo nemá náladu dělat to, co ho baví, protože na to nemáme čas.

A právě proto mi ten les přijde tak opuštěný a já nejsem statečný. Bojím se ticha a klidu. Bojím se naslouchat srdci. Je krásné číst knihy o hrdinech, kteří žijí svůj život jen tak, jak si přejí a je smutné že já tak nežiji. Přeji si být šťastný a vyrovnaný. Jenomže to už sám v sobě nedokážu. Všechno co mám, se mnou klesá do bahna mého močálu smutku.

Zvláštní... když jsem začal psát tyhle řádky, myslel jsem si, že začínám psát příběh na hranici fikce. Postupně ale zjišťuji, že se to celé mění v můj virtuální deník. Stejně jako jsem kdysi psal (a čas od času stále ještě píšu) řádky svých myšlenek na papír. Teď už jsou spíše volně dostupné. Ptá-li se někdo z vás proč... je to jednoduché. Myslím si, že jsou podobné jako stovky a tisíce jiných myšlenek...

Les je tedy skutečně prázdný. Dech se mi srovnal a já v té mokré temnotě lesa znovu vstávám a jdu dál. Možná se to bude zdát divné, ale začínám se usmívat. Už vím, že příběhy jsou jiné než život. Vím že v životě za stromem vpravo se neskrývá vrah a ani vyděšené dítě. To ode mne očekává příběh, ale ne život. Tak dobrá. Dáme životu to co žádá! Zkusím být alespoň chvilku sám sebou. Říkat jak je to složité je asi hloupé, ale jestli to je možné nebo nemožné ukáže až čas...

Wizy

Mé veliké díky pro Rostíka!!!

23.01.2008
Zpět v realitě

Tam kde končí les.

Nadechl jsem se a vyšel z lesa. Nechal jsem strach za sebou a sám se pokusím najít místo, kde bude vše krásné.
Jdu pomalu vysokou trávou a dlaní hladím její vrcholky. Jsou ztěžklé vodou po bouři, kterou mé oblečení vstřebává a těžkne také. Lepí se mi na tělo. A přesto se cítím opojně a klidně. Temný les jsem nechal za zády a dívám se vstříc lučině přede mnou. Obzor se naplnil zlatavou září a čas zmedověl. Pohybuji se s klidem a vyrovnáním v okamžiku tak mocně pohádkovém, že zase ve mne hlodá touha věřit na příběhy.
Jenže ten svět, ne nepodobný sklenici medu, je podezřelí. Nesmím mu sednout na ten sladký medový lep, protože by se mi na jazyku mohl proměnit v jed.
Rozhlížím se po louce. Zdá se tak nekonečná a mě zmáhá únava... Jediný okamžik a jediné rozhodnutí. Ulehám do mokré trávy a jen na okamžik se pozastavuji nad tím, jak zvláštní je, že mi není zima v tom mokru. A pak už padám do snění.

Probudil jsem se náhle. Ležím v mokrém oblečení na zádech a nad hlavou se mi rýsuje jasně modrá obloha. Svět je tichý. Opět nepřirozeně tichý. To ticho se na mne tlačí ze všech stran a... zase mne svazuje. Uvědomuji si vlastní dech a připadá mi že je ho slyšet na celé kilometry daleko. Opatrně si sedám. Společně s myšlenkou na to, co mne mohlo tak nečekaně probudit si uvědomuji zimu, která se konečně prohlodala mokrým oblečením. Rozhlížím se a ... co tu dělám? Kde jsem se tu vzal. Proč ležím na louce za městem? Zmateně vstanu a zamotala se mi však hlava, padl jsem na jedno koleno a pohled padnul do trávy...

Jiný čas:

"Hledal jsem všude."
"Já vím. A nenašel."
"Ano. Ne. Nenašel. Ale stopy tam jsou."
"Stopy. Stopy jsou všude. Stopy tu byly a stopy zůstanou."
"Mám je tedy sledovat?"
"Ne. Je příliš pozdě. Teď musíme čekat a věřit."
"Dobrá. Půjdu si odpočinout, pokud dovolíte."
"Odpočiň si. Přichází temnota a pokud se nevrátí... Bude potřeba všech sil."
"Ano..."

Louka:

Co se to se mnou děje? Jsem unavený a mám halucinace... možná jsem v tom mokrém oblečení prochladl a nastydl. Znovu se postavím a konečně udržím rovnováhu. Potácím se v horečnatém stavu směrem k městu. Jsem nejspíš nemocen a cítím jak mne nemoc spaluje. Nemám sílu s tím bojovat. Kdo pomůže najít lék na bolest, kterou mám a která mne svazuje???

wizy

24.02.2008
Nemoc

Hranice temnoty

V horečce se dopotácím domů. Dveře otevírám až na několikátý pokus. Rovnou mířím do koupelny a do vany pouštím horkou vodu. Při svlékání mokrého oblečení padám několikrát na zem a v duchu nadávám na tělo náhle tak citlivé na jakoukoli bolest. Nahý a potlučený lezu do vany a mé prochladlé tělo sténá bolestí. Ta ale nakonec přeci jen pozvolna ustupuje a já se konečně uvolňuji a cítím jak voda chlad zahání. I když mě každý další pohyb bolí, natahuji se a odpouštím chladnoucí vodu a naopak doplňuji tu horkou. Nepříjemný pocit horečky se vytratil a já se konečně uvolňuji ještě víc.

Jiný čas:

Noc je tak temná jak jen to noc dokáže. Stíny vlastně jen tušíte a nebe, ačkoli o něm víte, je stejně temné jako tušené stíny. Přemlouváte se, že ho vidíte, ale ve skutečnosti prostě jen tušíte, že tam někde je a předpokládáte, že to nebe, to ví taky a proto tam ještě stále je.
V té tušené temnotě cítíte pohyb. Neslyšíte nic. Jen víte, že se tam někde něco pohybuje. Ten pohyb jakoby cítíte někde v hlavě. Vyděšeně se otáčíte na místě. Bojíte se udělat krok protože jste náhle připraveni o zrak ještě víc než na počátku. Uvědomujete si, že jediné zvuky v té nezvykle temné noci vydáváte vy. Strach vás ochromuje a kdyby jste se nebáli, že na sebe upoutáte více pozornosti, tak křičíte hrůzou.
To světlo přichází tak pomalu, že vám to v prvním okamžiku ani nepřijde. Šíří se opatrně a tak nějak ze všech stran. Uvědomíte si jeho přítomnost ve chvíli, kdy neurčité stíny nabírají tvar. Je temně zelené jako matná hlubina. Není silnější než šero dlouho před úsvitem. Kolem jsou sloupy. Spousta sloupů. Kamenná podlaha a žádný strop... žádné nebe.
Vzdálená jiskra. Jen nepatrný záblesk. Pozvolna se blíží mezi sloupy a pohlcuje veškeré to hlubinné světlo. Přivolává zpět temnotu. Světlo nabírá podobu plamínku, který se nepatrně chvěje a pluje stále blíže... A najednou je tu, plamen ledově modro bílý a tak reálný. A nikde není nic co by mu dávalo zdroj k jeho maličké záři.

wizy

24.08.2010
Počátek

Jsou mezi námi

Další trhnutí a další probuzení. A další zima. Ležím v pomalu chladnoucí vodě a není mi ani trošku dobře. Naopak mám pocit, že je to mnohem horší, než to bylo na začátku. Pořád nevím co se to se mnou děje. A pořád cítím, že jsem něco velice důležitého přehlédl...

Vylezl jsem z vody a nepříliš pečlivě otřel své tělo. Místo toho jsem na sebe natáhl župan a z drkotajícími zuby zamířil do ložnice, vrhl se do peřin a téměř ihned usnul. Pokud se mi zdál sen nevím o tom.

Procitl jsem, když do oken udeřili poslední paprsky slunce. I když mě bolí celé tělo, cítím se zatím relativně fit. Vím, že tenhle stav nebude mít dlouhé trvání. Únava někde tam uvnitř čeká na svou příležitost. Prohlédnu své oblečení, které leží ještě stále nasáklé vodou v koupelně na zemi, a pak ho hodím do pračky. Každý pohyb zabolí a tak se snažím pohybovat s rozvahou a jistou pomalostí. Potřebuji kafe. Veliký hrnek, dvě lžičky nescafé a voda. Mléko. Vracím ho zpět do ledničky a dívám se na ten vzkaz: „Jsou mezi námi. Na počátku své cesty klopýtli a jejich pád se změnil v let do propasti. Dlouhý, temný a jednou nezadržitelně rychlý, kdežto jindy váhavě klouzavý a mírný. A každý z těch zoufalců dostal svého průvodce a vždy, když doba podobá se ostří nože, setkává se s ním tváří v tvář.“

Znovu a zas ten text čtu. A vzpomínky jen váhavě se vracejí zpět do mé unavené mysli. A i to bolí. Bojím se náhle zavřít oči a vím, co musím udělat. Najednou však, když je vše tak jisté a jasné, vůbec se mi do toho nechce. Sedám si v kuchyni na židli a upíjím kafe. Představuji si životodárnou lávu, která se valí po úbočích mých vnitřností a tělo zaplavuje kofeinovou energii. Spaluje zárodky únavy a způsobuje uvolnění. Kupodivu to zabírá. A dokonce se cítím lépe.

Do očí mne bodne světlo. Mrkáním se snažím vyhnat z očí vyhnat bolest a několik zbloudilých slz. Dívám se z okna kuchyně po příčině a vidím odražené rudé světlo sluneční záře. Skutečně poslední pro dnešní den. Znovu se napiju kafe a přes sténající bolest tam někde uvnitř těla se protahuji. Pomalu a opatrně, přesto důkladně a opakovaně. Stojím při tom u okna a dívám se do betonového parku mezi panelovými domy, do kterého se začaly vkrádat temné stíny. Dívám se směrem k onomu oknu, které kdosi otevřel a způsobil ten nečekaný záblesk rudého světla.
A jak tak stojím, uvědomuji si, že se stíny přichází (pokolikáté už?) známé mrazení, které mě vyhnalo na cestu do temnoty. Spíš tušený než skutečný pohyb někde na hranici periferního vidění mě vrací do reality. Dívám se do stínů a pátrám po důvodu vyrušení. Nic však nevidím. Znovu se dívám na vzkaz na dveřích lednice…

Jiný čas:

„Kruh se uzavírá. Jedna z mnoha cest se může naplnit.“
„Když se nenaplní, bude zpečetěna další duše.“
„Ano.“
„Proč lidé nevěří?“
„Víra je složitá a zoufalá. Lidé se k ní vrací, když jejich touhy a sny padají do bláta.“
„Pak je víra nadějí?“
„Ano.“
„….A... má naději?“
„A ty? Máš svou víru?“

Wizy

11.10.2010
Západ slunce

"Ne. Nemám žádnou víru."

Kolik to může být dnů, co jsem se poprvé zamotal do svého fiktivního světa? Kolik měsíců anebo let? Co bylo na počátku toho klopýtnutí. Touha? No vlastně ne… Touha jistě ne. Na počátku toho pádu byla nezkrotná žádostivost. A touha pak byla hybnou silou, když jsem se snažil ukojit vše, co mě zatemňuje mysl. To bylo to klopýtnutí a nadešel ten dlouhý pád. Pád, který mě vede ode zdí mého vlastního vězení. Myšlenky se mění tu v strmé skalní stěny rokle a jinde ve zdi červených cihel nedobytných citadel.

A kolik dalších lidí je na tom stejně jako já. Kdo z Vás udělá další krok a bude s napřaženou rukou se snažit zachytit padající bolest anebo zmírnit pád žalu.

Já vím… sebelítost. Je to vlastnost, kterou si lidé rádi hýčkají. A hlavně, tváří se že to je štít, který nás má ochránit. Štít, který nemá zlomit prokletí, ale všem říci, že jen já jediný mám ten problém a ty ho nikdy nepochopíš. Z druhé strany: kolik lidí se na svět dívá skutečně očima druhého a především nezaujatého pozorovatele. Tahle lidská vlastnost je natolik vzácná, že je drahá a k nezaplacení.

A tak, na počátku byla žádostivost a na konci touha… A teď se pomalu potácím pomyslným horečnatým světem. Hledám cestu v naději, že tím zmírním pád a odvrátím neodvratitelné. Jenže pád už nejde zmírnit a každý další pokus ho jen zrychluje a já už neodvracím tvář a jen čekám na poslední okamžik, který mi zláme vaz. Snad hrdě.

Tak… Půlnoční slunce tedy ve své prvotní myšlence selhalo a já stojím na konci. Nechávám jej vyhasnout… Snad mi to odpustíte…

Půlnoční slunce se mi vrací do mysli v posledních dnech. A každým dnem stoupá do hlubin mé rozervané duše. Díky tomu nabralo jiný obrat, než kam mířilo v lednu loňského roku. Proto prosím buďte k padlé dráze letu jednoho slunce shovívaví.

12.01.2009
Sněžná pláň

Sněžná pláň je plná bolesti. Sníh se oslnivě třpytí a bodá do očí jako jehličky. Ta bolest je oslepující. Strašná. Nemám odvahu se pořádně rozhlédnout a nemám ani odvahu udělat jediný krok. Bojím se toho kroku do prázdna... bojím se pádu do té oslnivé a bodající bílé prázdnoty. Jediný krok, který mě dělí od poznání. Stojím tedy a pomalu mě plní chlad. A mění mě v kousek ledové sochy na chrámu sněhové královny.
Tak mě tak napadá.... kolik ledových královen prošlo tou pustinou přede mnou?
Ale... to je myšlenka... Pomalinku a bolestivě otevírám ojíněná víčka. Ještě žiju. Poznání. Planina je pořád zasněžená, ale rovná, ale nekonečná a plná sloupů. Jen, možná se mi to zdá, ale už tolik nezáří.

wizy

V té pohnuté době na počátku roku 2009 jsem se od Půlnočního slunce odvrátil. Ale nikde není psáno že se k psaní nevrátím. Pokud ano, budete první kdo o tom všem budete vědět. Do té doby se budu toulat temnotou noci...

INFO O STRÁNCE